">

Climate Science Glossary

Term Lookup

Enter a term in the search box to find its definition.

Settings

Use the controls in the far right panel to increase or decrease the number of terms automatically displayed (or to completely turn that feature off).

Term Lookup

Settings


All IPCC definitions taken from Climate Change 2007: The Physical Science Basis. Working Group I Contribution to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change, Annex I, Glossary, pp. 941-954. Cambridge University Press.

Home Arguments Software Resources Comments The Consensus Project Translations About Support

Twitter Facebook YouTube Mastodon MeWe

RSS Posts RSS Comments Email Subscribe


Climate's changed before
It's the sun
It's not bad
There is no consensus
It's cooling
Models are unreliable
Temp record is unreliable
Animals and plants can adapt
It hasn't warmed since 1998
Antarctica is gaining ice
View All Arguments...



Username
Password
New? Register here
Forgot your password?

Latest Posts

Archives

Je dlouhodobý trend nárůstu CO2 způsoben oteplováním oceánů?

Co říká věda...

Hocker o svém modelu prohlašuje, že dlouhodobý vzestupný trend v CO2 je vysvětlen teplotou, avšak jeho metody ve skutečnosti ten dlouhodobý trend odstranily. Značné zvýšení parciálního tlaku CO2 z fosilních paliv v současnosti způsobuje tok CO2 z atmosféry do oceánů. Pozorování ukazují, že oceány jsou spíše „propadem“ než zdrojem CO2 v atmosféře.

Argument skeptiků...

Oteplování způsobuje nárůst CO2

Diferencování dat koncentrace CO2 v průběhu posledních třiceti let vytváří vzorec, který se detailně shoduje s teplotní anomálií měřenou pomocí satelitů. Tato korelace zahrnuje roky působení El Niña a ukazuje, že nárůst teploty je spíše příčinou růstu CO2, než naopak (Lon Hocker).

Nový článek Lona Hockera na webových stránkách „Watts Up With That?“ zkoumá vztah mezi globální teplotou a CO2 v průběhu posledních tří desetiletí. Závěr tohoto článku je stručně shrnut v jeho titulu: Oteplení vedlo ke zvýšení koncentrace CO2 a ne naopak. Pokud by byl tento závěr pravdivý, bylo by to poněkud zarážející, protože vědecký konsenzus je, že CO2 je nyní radiačním působením, které vede k ohřívání klimatu. Jak Hocker dosáhl tohoto závěru a je to závěr rozumný?

Údaje použité v Hockerově analýze jsou měsíční měření atmosférického CO2 na Mauna Loa (získáno z NOAA) a satelitně naměřená teplotní data spodní troposféry (od UAH, ukazující pouze podmnožinu globálních dat, nad oceány). Teplotní údaje jsou vykázány jako anomálie, čili jako rozdíly mezi momentální teplotou a dlouhodobým průměrem.

CO2 údaje z Mauna Loa ukazují dlouhodobý nárůst atmosférické koncentrace CO2. Tato data jsou nejdelším vysoce kvalitním záznamem CO2, jsou zaznamenávána od roku 1958. Zatímco by si člověk mohl myslet, že svah sopky nemusí být tím nejlepším místem pro měření CO2, ve skutečnosti postupy používané na Mauna Loa kompenzují případné znečištění sopečnými plyny. Jak je ukázáno na obrázku č. 1, globální data CO2 od roku 1980 ze sítě měřících stanic ukazují, že trend Mauna Loa je velmi reprezentativní pro celosvětový trend v CO2.

global and mauna loa co2

Obrázek 1: Globální CO2 v atmosféře (NOAA) v porovnání s koncentracemi na Mauna Loa (NOAA).

Hocker začal svou analýzu výpočtem první derivace údajů CO2. Provedl to pomocí rozdílu mezi měřením CO2 šest měsíců po daném měsíci a šest měsíců před ním. (Počítání tohoto rozdílu užitím dvanáctiměsíčního intervalu účinně odstraňuje sezónní variace v atmosférické koncentraci CO2.)

Již v tomto bodě mohou pozorní čtenáři postřehnout chybu v Hockerových metodách. Pojďme nicméně sledovat Hockerovu myšlenku až do konce.

Odvozuje jednoduchý model pro odhad teplotní anomálie jako funkce derivace koncentrace CO2:

Teplotní anomálie = (CO2[n+6] – CO2[n-6]) / (12*0.22) – 0.58

Hockerův obrázek č. 2 ukazuje srovnání pozorovaných a modelovaných globálních teplotních anomálií oceánů:

hocker 2010 graph, temp. anomaly and derivative co2 model

Obrázek 2: Srovnání globální teplotní anomálie nižší troposféry nad oceány (modrá čára) s modelem založeným na první derivaci atmosferické koncentrace CO2 na Mauna Loa (červená čára). (Hocker 2010).

Při pohledu na tento obrázek Hocker poznamenává „Je tam silná korelace mezi měřenými anomáliemi a derivačním modelem. Ukazuje velmi jasně silné El Niño v letech 1997-1998 a také ukazuje další výskyty El Niña v zobrazeném období podobně dobře, jako to dělají satelitní data.“ Nekvantifikuje korelaci mezi těmito dvěma křivkami, ale korelační koeficient na druhou (r2) pro tyto dvě časové řady je 0,36.

Zastavme se, abychom zvážili skutečný účinek Hockerovy metody v tomto bodě. První derivací údajů CO2 odstraníme dlouhodobý trend koncentrace CO2, což ukáže efekt krátkodobé variability kolem tohoto trendu. Proto by z toho bylo vhodné vyvodit, že krátkodobé výkyvy v celkově vzestupném trendu CO2 jsou poměrně dobře korelovány s teplotami v dolní troposféře nad oceány.

Hockerův závěr je zcela odlišný: „Využitím dvou dobře akceptovaných sad dat může být použit jednoduchý model, aby ukázal, že nárůst CO2 je výsledkem teplotní anomálie a ne naopak. To je přesný opak modelu IPCC, který tvrdí, že teplotní anomálie je způsobena rostoucí koncentrací CO2.“

Jinými slovy Hocker prohlašuje, že jeho model ukazuje, že dlouhodobý vzestupný trend CO2 je vysvětlen teplotou, ale jeho metody ve skutečnosti odstranily onen dlouhodobý trend.

Toto je ten moment, kdy budou výše zmínění pozorní čtenáři přikyvovat a říkat: „Ano, věděli jsme to!“. Chyba, kterou Hocker udělal, je použití derivace časové řady k odstranění jejího dlouhodobého trendu, poté korelace druhého datového souboru s touto derivací a nakonec prohlašování, že druhý soubor údajů vysvětluje dlouhodobý trend. To je naprosto stejná chyba jako ta, která byla nedávno objevena v prominentním „skeptickém“ článku McLean 2009 (viz i zde). McLean koreloval index El Niño/Jižní oscilaci s první derivací teploty, přičemž Hocker koreluje teplotu s první derivací koncentrace CO2. Možná, že kdyby byl Hocker vášnivým čtenářem Skeptické vědy, byl by s touto chybou v analýze McLeana obeznámen a vyhnul by se jejímu opakování!

Co dalšího lze říci o tomto tématu? Je pravda, že rozpustnost CO2 v mořské vodě je závislá na teplotě a že pokud by vše ostatní bylo beze změn, pak by oceán při ohřívání vydával CO2 do atmosféry. On je to skutečně ten mechanismus, jehož prostřednictvím zpětná vazba CO2 zesiluje výkyvy teploty během pleistocénních ledových/meziledových cyklů. V dnešním světě ale parciální tlak CO2, velmi zvýšený v důsledku emisí z fosilních paliv ,způsobuje tok CO2 z atmosféry do oceánů. To je známo z desetiletí oceánografických průzkumů, které ukazují, že oceány jsou spíše „propadem“ oxidu uhličitého z atmosféry než jeho zdrojem (Takahashi 2009, Sabine 2004).

Je zajímavé si také povšimnout, že klimatičtí vědci vědí už minimálně tři desetiletí, že krátkodobé výkyvy teploty (například ty, které souvisejí s cyklem ENSO) jsou korelovány s krátkodobými výkyvy v tempu nárůstu atmosférického CO2 (Bacastow a Keeling 1981). Oddíl 7.3.2.4 z IPCC AR4, zprávy Pracovní skupiny 1 se tím zabývá do detailu.

(Přeložila Petra Sedláková, upravil a zveřejnil J. Hollan. Jde o překlad verze Basic.)

Translation by jenikhollan, . View original English version.



The Consensus Project Website

THE ESCALATOR

(free to republish)


© Copyright 2024 John Cook
Home | Translations | About Us | Privacy | Contact Us