Climate Science Glossary

Term Lookup

Enter a term in the search box to find its definition.

Settings

Use the controls in the far right panel to increase or decrease the number of terms automatically displayed (or to completely turn that feature off).

Term Lookup

Settings


All IPCC definitions taken from Climate Change 2007: The Physical Science Basis. Working Group I Contribution to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change, Annex I, Glossary, pp. 941-954. Cambridge University Press.

Home Arguments Software Resources Comments The Consensus Project Translations About Donate

Twitter Facebook YouTube Pinterest

RSS Posts RSS Comments Email Subscribe


Climate's changed before
It's the sun
It's not bad
There is no consensus
It's cooling
Models are unreliable
Temp record is unreliable
Animals and plants can adapt
It hasn't warmed since 1998
Antarctica is gaining ice
View All Arguments...



Username
Password
Keep me logged in
New? Register here
Forgot your password?

Latest Posts

Archives

Mohou být kosmické paprsky příčinou globálního oteplování?

Co říká věda...

Hypoteticky by rostoucí magnetické pole Slunce mohlo odklonit galaktické kosmické záření, které hypoteticky podporuje vznik nízké oblačnosti. Tím by se snížila schopnost Země odrážet paprsky a docházelo by tak ke globálnímu oteplování. Nicméně se ukazuje, že žádná z těchto hypotéz ve skutečnosti neplatí.

Argument skeptiků...

Je to kosmické záření
„V roce 1996 jsme objevili překvapivý vliv Slunce – to, že ovlivňuje rozsah oblačnosti na Zemi. Částice z vybuchlých hvězd, urychlené na vysoké energie a nazývané  kosmické záření, totiž pomáhají tvořit mraky. Tím, že Slunce reguluje zemskou oblačnost, může zvyšovat či snižovat i teploty. V průběhu 20.století navíc Slunce zdvojnásobilo svůj magnetismus. Tento přirozený mechanismus může být odpovědný za velkou část globálního oteplování tehdy pozorovaného.“ (Henrik Svensmark)

Henrik Svensmark tvrdí, že galaktické kosmické paprsky (galactic cosmic rays = GCRs) by mohly mít významný vliv na globální teploty (Svensmark 1998). Podle jeho tekosmick0horie jsou tyto paprsky schopny vytvářet na Zemi kondenzační jádra pro vznik oblačnosti, ale magnetické pole Slunce je vychyluje a tím se jejich množství dopadající na zemi snižuje. Pokud se tedy magnetické pole Slunce zvýší, dopadne na Zemi méně kosmických paprsků, a tím se bude vytvářet i méně nízké oblačnosti, která silně odráží světlo. Zvýšení slunečního magnetického pole tedy nepřímo může snížit zemské albedo (odrazivost) a způsobit tak ohřátí planety. Aby tato teorie byla věrohodná, musí být splněný všechny čtyři následující požadavky.

  1. Sluneční magnetické pole musí mít dlouhodobý pozitivní trend.

  2. Tok galaktického kosmického záření na Zemi musí mít dlouhodobý negativní trend.

  3. Kosmické záření musí úspěšně vytvářet nízko položené mraky.

  4. Nízká oblačnost musí mít dlouhodobý negativní trend.

Naštěstí máme empirická pozorování, kterými tyto požadavky můžeme ověřit.

Sluneční magnetické pole

Sluneční magnetické pole silně koreluje s jinými slunečními aktivitami, jako je sluneční záření a počet slunečních skvrn. Jak je tomu i u těchto jiných atributů, ani sluneční magnetické pole se v posledních třech desetiletích výrazně nezměnilo (Lockwood 2001).


Obrázek 1: Solární magnetický tok 1967 - 2009 (Vieira a Solanki 2010)

Tok galaktických kosmických paprsků

Tok kosmického záření je na Zemi sledován od poloviny 20. století. V tomto období nejevil žádný významný trend.


Obrázek 2: Intenzita kosmického záření (modrá) a množství slunečních skvrn (zelená) v letech 1951 - 2006 (University of New Hampshire)

Ve skutečnosti se tok kosmického záření opozdívá za globálními změnami teplot přibližně od roku 1970 (Krivova 2003).

 V letech 1970 až 1985 tok kosmického záření, i když se stále chová podobně jako teplota, ve skutečnosti za teplotou zaostává a nemůže tak být příčinou jejího růstu. Tedy změny v toku kosmického záření nemůžou být zodpovědné za více než 15 % zvýšení teploty.

Obrázek 3: Rekonstrukce kosmického záření (plná čára před 1952) a přímo pozorované kosmické záření (plná čára po 1952) v porovnání s globální teplotou (tečkovaná čára). Všechny křivky byly shlazeny jedenáctiletým klouzavým průměrem (Krivova 2003).

Od roku 1990 se tok galaktického kosmického záření na Zemi zvýšil, což byla ale  změna opačným směrem, než by byl potřeba k vysvětlení pozorovaného nárůstu průměrných globálních teplot" (Lockwood 2007). Ve skutečnosti hodnoty toku kosmického záření v poslední době dosáhly rekordní úrovně. Podle Richarda Mewaldta z Caltech  „se v roce 2009 množství kosmického záření zvýšilo o 19 % od nejvyšší naměřené hodnoty za posledních 50 let."
 

Obrázek 4: Záznam rekordního toku kosmického záření pozorovaného v roce 2009 americkou vědeckou družicí Advanced Composition Explorer (NASA

Přestože byl tok GCR v roce 2009 rekordně vysoký, z čehož by vyplývala zvýšená oblačnost, která by způsobila ochlazení, jednalo se o druhý nejteplejší zaznamenaný rok a dvanáctiletý klouzavý průměr globální teploty dosáhl v roce 2010 tří rekordů (NASA GISS).

GCRs a podpora tvorby oblačnosti 

Aby GCRs úspěšně vytvářely zárodky oblaků, musí dosáhnout těchto tří kroků: 

  1. GCRs musí vyvolat tvorbu aerosolu.
  2. Tyto nově vytvořené aerosoly musí dostatečně narůst (přes kondenzaci plynů v atmosféře) a vytvořit tak kondenzační jádra mraků (Cloud-condensation nuclei = CCN).
  3. CCN musí vést ke zvýšené tvorbě oblačnosti.

První krok není kontroverzní a je vyšetřován CERN-CLOUD experimenty. Nicméně druhý krok lidé, kteří hájí GCR teorii oteplování, často úmyslně přehlížejí. Čerstvě nukleované částice totiž musí přibýt na hmotnosti přibližně stotisíckrát, než budou moci účinně rozptylovat sluneční záření nebo začít kolem sebe vytvářet kapénky, jaké jsou v oblacích (Verheggen 2009). Pierce a Adams (2009) vyšetřovali tento druhý krok pomocí všeobecného cirkulačního modelu, do něhož zahrnuli mikrofyzikální procesy týkající se aerosolů, s cílem vyhodnotit tempo zvětšování aerosolů v závislosti na změnách v toku kosmického záření. Zjistili, že jsou příliš nepatrné, než aby měly podstatnou roli ve tvorbě oblačnosti nebo změně klimatu.  

„V našich simulacích byly změny ve tvorbě kondenzačních jader vycházející ze změn kosmického záření během slunečního cyklu o dva řády příliš malé na to, aby mohly způsobovat pozorované změny ve vlastnostech oblak. Proto jsme došli k závěru, že předpokládaný účinek je příliš malý na to, aby hrál významnou roli v současné změně klimatu.”

Mnoho studií také zkoumalo účinnost GCRs na tvorbu oblaků (třetí krok). Kazil a kolektiv (2006) říká: 

„Proměny ionizace galaktickým kosmickým zářením během slunečního cyklu nemají za následek reakci ..., která by vysvětlila pozorované změny v globální oblačnosti.”

Sloan a Wolfendale (2008) říkají:

„Odhadujeme, že méně než 23 % (při 95% spolehlivosti) změn globálně průměrovaného pokrytí oblačností během jedenáctiletého cyklu, pozorovaných ve slunečním cyklu 22, je působeno změnou rychlosti ionizace vlivem sluneční modulace kosmických paprsků.”

Kristjansson a kolektiv (2008) tvrdí: 

„Žádné statisticky významné korelace nebyly zjištěny mezi kterýmkoliv ze čtyř parametrů oblačnosti a GCR.”

Calogovic a kolektiv (2010) tvrdí: 

„Na Forbushovy poklesy kosmického záření (= rapidní pokles kosmického záření v důsledku magnetického pole plazmatu slunečního větru – pozn.) nereaguje globální oblačnost v žádné nadmořské výšce ani zeměpisné šířce.”

Kulmala a kolektiv (2010) také zjistil: 

"Galaktické kosmické záření hraje zřejmě malou roli při vzniku atmosférického aerosolu a tím pádem i ve vztazích aerosoly-klima, které jsou s tím spojené.”

Ačkoli GCRs a pokrytí nízkou oblačností spolu přibližně až do roku 1991 korelovaly, po tomto roce už vztah mezi oběma jevy takto nefungoval (Laut 2003). Oblačnost se začala opožďovat za trendy GCR o více než šest měsíců, podle teorie by ale k tvorbě oblačnosti mělo docházet během několika dnů (Yu 2000).


Obrázek 5: Pokrytí nízkou oblačností (modrá čára) v závislosti na intenzitě kosmického záření (červená čára) (Laut 2003)

Nízká oblačnost

Bohužel chybí dostatečné množství dat o pozorování velikosti pokryvu nízkou oblačností. Výsledky některých z těchto pozorování jsou dokonce protichůdné. Norris a kolektiv (2007) tvrdí:

„Časové řady globálního průměru pokrytí nízkou a celkovou oblačností získané pozorováním ze země a ze satelitů vykazují velké rozdíly. To znamená, že jsou v jedné z nich nebo v obou přítomny nějaké artefakty... Pozorování rozsahu nízké oblačnosti z povrchu Země se zdá být podezřelé, neb udává neobyčejně velký, 5% nárůst mezi lety 1952 a 1997. Pokud by takový nárůst pokryvu nízkou oblačností nebyl vyvážen velkým poklesem albeda mraků nízkého patra (tj. pokud by nízká oblačnost současně značně neztmavla – pozn.), snížení absorpce slunečního záření by muselo vést k ochlazení klimatu, které je v rozporu s pozorovanými teplotními záznamy.”

Proto je ještě brzy dělat závěry, zda dochází nebo nedochází k dlouhodobému trendu v pokrytí Země nízkou oblačností.

Neschopnost vysvětlit další pozorování

Kromě těchto několika řad empirických dokladů, které jsou v rozporu s globálním oteplováním podle GCR teorie, nemůže teorie galaktického kosmického záření jednoduše vysvětlit řadu pozorovaných otisků prstů zvýšeného skleníkového efektu, jako je chlazení horních vrstev atmosféry a větší oteplování v noci než přes den.

Dále, protože kosmické záření je proměnlivější ve vysokých zeměpisných šířkách, očekávali bychom tam větší změny v pokryvu oblačností, pokud by na něj kosmické záření mělo doopravdy vliv. Nic takového ale nepozorujeme. Kromě toho by při zkoumání havárie jaderného reaktoru v Černobylu, při které byla i zvýšená ionizace z radioaktivity, mělo být prokázáno také zvýšené množství oblačnosti. Žádný takový zřejmý nárůst pokryvu oblačností po havárii ale nebyl nalezen (Sloan 2007).

Galaktické kosmické záření nedokáže vysvětlit globální oteplování 

Studie zkrátka ukázaly, že podmínky pro platnost teorie nebyly za několik posledních desetiletí splněny a GCRs mají malý vliv na rozsah nízké oblačnosti. Sluneční magnetické pole se nezvýšilo a ani tok galaktických kosmických paprsků na Zemi se nesnížil. Pokud by ve skutečnosti měly GCRs přeci jen významný dopad na změnu globální teploty, byl by to efekt přesně opačný – za posledních dvacet let by se planeta ochladila.

Translation by Lucie.K, . View original English version.



The Consensus Project Website

TEXTBOOK

THE ESCALATOR

(free to republish)

THE DEBUNKING HANDBOOK

BOOK NOW AVAILABLE

The Scientific Guide to
Global Warming Skepticism

Smartphone Apps

iPhone
Android
Nokia

© Copyright 2014 John Cook
Home | Links | Translations | About Us | Contact Us