Christopher Monckton ve své výpovědi americkému Kongresu podal skeptický argument: vyjasňování je příčinou globálního oteplování. Od roku 1983 do roku 2001 množství slunečního svitu dopadajícího na zemský povrch vzrostlo o 1,9 W m^-2. Monckton toto zjištění srovnává s radiačním působenímí od dob před průmyslovou érou, odhadovaným na 1,6 Wm^-2 (IPCC AR4). Monckton tvrdí, že tato čísla dokazují, že za současné globální oteplování je odpovědné globální vyjasňování. Ale dává nám jeho výpověď celý obrázek o dané problematice?

Moncktonova čísla pocházejí z práce „Do Satellites Detect Trends in Surface Solar Radiation?“ (Pinker et al. 2005). Tato studie analyzuje satelitní měření slunečního záření, záření mířícího ze Země vzhůru a pokrytí oblačností, aby modelovala množství slunečního záření dosahujícího na zemský povrch. Vědci v této práci vypočítali celkové zvýšení povrchového slunečního záření na 0,16 Wm^-2 za rok. Když se data opraví, aby se vyloučilo ovlivnění tím, že družice obíhá postupně blíže Zemi, (ERBE 2005), Monckton dochází k čistému vzrůstu ve slunečním příkonu na povrch o 1,9 Wm^-2.

Obrázek 1: Změny ve slunečním záření na zemský povrch od 1983 do 2001. Plná čára je lineární, tečkovaná čára kvadratická aproximace. Lineární sklon (plná čára) je stoupající o 0,16 W m^-2 (Pinker et al. 2005).

Je ale správné porovnávat změny v povrchovém slunečním záření s radiačním působením? Vhodnou osobou, která může zodpovědět tuto otázku, je Rachel Pinkerová sama; odpovídajíc na Moncktonův argument říká následující:

Hodnota „radiačního působení“ CO₂, jak pan Christopher Monckton cituje, pojednává o dopadu na zářívou rovnováhu Země, jak je popsána výše. Čísla, která citujeme v naší práci, reprezentují změnu v povrchovém krátkovlnném záření vlivem změn v atmosféře (oblaka, vodní pára, aerosoly). Tato dvě čísla nemohou ve své nominální hodnotě být porovnávána.

Proč nemůžete porovnat ta dvě čísla? Radiační působení pojednává o poruchách v planetární energetické rovnováze. Radiační působení mění rovnováhu mezi přicházejícím slunečním zářením a odcházejícím zářením vysoko v ovzduší, což způsobuje, že planeta ztrácí nebo získává energii. Globální teploty budou reagovat na povrchové vyjasnění jen tehdy, pokud se změní celkové množství sluneční energie, které si klimatický systém ponechává. K určení toho ovšem potřebujeme rozumět tomu, co způsobuje globální vyjasňování.

Jsou tu tři hlavní přispěvatelé: snížení oblačnosti, snížení aerosolů se schopností rozptylovat (jako jsou sulfáty) a snížení množství aerosolů se schopností pohltit, jako jsou saze (Wild 2009). Aerosoly schopné rozptylu odrážejí příchozí sluneční svit, čímž mu zabraňují v dosažení zemského povrchu. Jak dochází ke snižování síranového znečištění, více slunečního světla se dostane až na zem. Kdyby toto byla jediná příčina globálního vyjasňování, potom by byl vzrůst v povrchové sluneční radiaci blízký (část přídavku se od povrchu odrazí) přídavné energii absorbované naším klimatem (tedy radiačnímu působení).

Avšak úbytky v oblačnosti a v množství tmavých, pohltivých aerosolů také přispívají ke globálnímu vyjasňování. Stejně jako odrážejí sluneční svit, tak oblaka zachytávají infračervené záření vycházející z povrchu. Takže i když zmenšení množství mraků dovoluje, aby na povrch proniklo více slunečního svitu, což je vliv oteplující, tak také nechává více infračerveného záření uniknout do vesmíru, což má zase za následek vliv ochlazující.

Taktéž pokles v množství pohltivých aerosolů, jako jsou třeba saze, znamená, že se na zem dostane více slunečního svitu, což je vliv oteplující. Ale tím, že také samy pohlcují sluneční záření, čímž ohřívají atmosféru, má jejich úbytek také vliv ochlazující. Pohltivé aerosoly jako například černý uhlík jsou od 80. let 20. století velmi na ústupu (Wild 2009).

Pokud se zaměříme pouze na množství dopadajícího slunečního svitu na Zemi, nezískáme ucelený obraz globálního vyjasňování. Jelikož jak množství pohlcujících aerosolů, tak i oblaka jsou přispívajícími faktory, změna ov povrchovém slunečním záření je mnohem větší než výsledné radiační působení pocházející z globálního vyjasňování. Abychom dosáhli komplexnějšího porozumění klimatu, potřebujeme uvažovat všechny možné působící faktory dohromady – ne pouze jeden z nich. Tedy alespoň přímý vliv odrazivých aerosolů, nepřímý vliv aerosolů na oblačnost a působení aerosolů pohltivých (černého uhlíku - black carbon, BC).

Obrázek 2: Hodnoty oddělených globálních radiačních působení oproti roku 1880 (GISS).

Obrázek 2 dokazuje, že CO2 není jediným hybatelem změny klimatu. Nicméně je jasné, že lidmi vyrobené skleníkové plyny (z nichž CO2 je největším přispěvatelem) jsou aktuálně nejdominantnějším radiačním působením, které se zesiluje rychleji než jakékoliv jiné.

(Překlad Lenka Hudcová, úpravy a zveřejnění Jan Hollan. Poznámka: termín global brightening, globální vyjasňování je vlastně vtipem, netýká se Země jako celku, ale toho, že se měří tzv. globální záření, doopravdy ne ze všech směrů, ale jen z horního poloprostoru, hemisférické. Čidlo je přitom zakryté plexisklovou polokoulí. Úbyte insolace způsobený aerosolovým znečištěním je na Zemi velice nerovnoměrný. V bohatých zemích již téměř pominul, hlavně díky odsíření, v Číně a Indii se nyní doposud zvětšuje.)