Climate Science Glossary

Term Lookup

Enter a term in the search box to find its definition.

Settings

Use the controls in the far right panel to increase or decrease the number of terms automatically displayed (or to completely turn that feature off).

Term Lookup

Settings


All IPCC definitions taken from Climate Change 2007: The Physical Science Basis. Working Group I Contribution to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change, Annex I, Glossary, pp. 941-954. Cambridge University Press.

Home Arguments Software Resources Comments The Consensus Project Translations About Donate

Twitter Facebook YouTube Pinterest

RSS Posts RSS Comments Email Subscribe


Climate's changed before
It's the sun
It's not bad
There is no consensus
It's cooling
Models are unreliable
Temp record is unreliable
Animals and plants can adapt
It hasn't warmed since 1998
Antarctica is gaining ice
View All Arguments...



Username
Password
Keep me logged in
New? Register here
Forgot your password?

Latest Posts

Archives

Climate Hustle

Je to střídání klimatických režimů

Co říká věda...

Výzkum Tsonise a Swansona ve svém plném znění ukazuje, že vnitřní proměnlivost  klimatu vede jen k dočasnému zpomalení nebo zrychlení dlouhodobého oteplování. Pokud tuto interní proměnlivost ze záznamu teplot odfiltrujeme, objevíme téměř trvalé, zrychlující se oteplování během celého 20. století.

Argument skeptiků...

„Pro malé změny klimatu v řádu desetin stupně není třeba hledat nějakou externí příčinu. Země není nikdy v dokonalé rovnováze. Pohyby obrovských oceánů, kde je teplo předáváno mezi povrchem a hlubinami, se v čase značně mění, a to v řádu let i století. Současná práce (Tsonis et al, 2007) naznačuje, že tato proměnlivost stačí k vysvětlení celé změny klimatu od 19. století.“ (Richard Lindzen)

Tsonis-Swansonova práce je často zmiňována jako důkaz svědčící proti tomu, že globální oteplování působí lidé. Jejich výzkum ukazuje, že klima podstupuje dramatická střídání režimů. V klíčových momentech se klima přepne z teplého režimu do chladného nebo naopak. Tvrdí, že takové změny nastaly v letech 1910, 1940, 1976 a 2001. Někteří si jejich práci vyložili tak, že „přepínání“ klimatu může vysvětlit posledních několik desetiletí globálního oteplování. Richard Lindzen tvrdí, že „tato proměnlivost je dostatečná, aby způsobila veškerou změnu klimatu od 19. století“. Je to skutečně to, co výzkum Tsonise a Swansona ukazuje? Nejvhodnější lidé, kteří na to mohou odpovědět, jsou sami autoři, neboť ti se ve svých recenzovaných publikacích právě touto otázkou zabývají.

Počáteční pojednání Tsonise, Swansona a Kravcova poukazuje na to, že klima je ovlivňováno fenoménem zvaným „synchronizovaný chaos“ (Tsonis et al 2007). Když zkoumali řadu oceánských cyklů, jako Jižní oscilaci El Niňo a Severoatlantickou oscilaci, zpozorovali, že různé oceánské cykly se v určitých momentech synchronizovaly, což se zdálo vést k přepnutí klimatu do nového režimu. V roce 1910 po synchronizaci následoval teplejší režim s několika desetiletími oteplování. Další synchronizace se objevila roku 1940 a přišla změna na chladnější režim. To se shodovalo s ochlazováním mezi lety 1940 a 1970. V sedmdesátých letech se planeta začala znovu ohřívat.

Global temperature (HadCRUT) with periods of synchronised chaos
Tabulka 1: Z databáze HadCRUT. Střední světové teploty za celé 20. století s přibližnými teplotními zlomy. Šrafované oblasti vyznačují období, kde je synchronizace doprovázena nárůstem vazeb. (Swanson & Tsonis 2009)

Konvenční chápání nástupu oteplování v 70. letech je takové, že oteplování způsobené CO2 předčilo ochlazující vlivy sirnatých aerosolů. Tsonis a Swanson zmiňují „alternativní hypotézu, jmenovitě tu, že klima se po události 70. let přepnulo do jiného stavu teplejšího klimatu, který může být superponovaný na trendu antropogenního oteplování“. Právě zkománím této závěrečné formulace superponovaný na trendu antropogenního oteplování“ se pak Swanson a Tsonis zabývají v dalším výzkumu.

V roce 2009 pokračují ve zkoumání vazeb mezi oceánskými cykly zdůrazňujíce „varování, že zde popisované přechody se pravděpodobně přidávají ke dlouhodobému trendu oteplování zapříčiněného člověkem“ (Swanson & Tsonis 2009). Svou analýzou se hlouběji zabývají v další práci, která používá klimatické modely, aby oddělila člověkem způsobenou a přírodní proměnlivost (Swanson et al 2009). Když je od naměřených teplot (plná černá čára) odfiltrována vnitřní variabilita, vyhlazený signál (čárkovaná linie) ukazuje téměř monotónní (tj. neklesající) oteplování po celé 20. století. Takto očištěný signál lze proložit kvadratickou křivkou poukazující na to, že oteplování se zrychluje.


Tabulka 2: Pozorovaná globální střední teplota přízemního vzduchu dle GISS vyhlazená klouzavým průměrem přes 21 let (tučná plná čára) a tatáž teplota  „očištěná“ o vnitřní proměnlivost (čárkovaně). Očištěná globální střední teplota roste monotónně a velice se přimyká ke kvadratickému proložení globální střední teploty ve 20. století skutečně pozorované (tenká plná čára) (Swanson 2009).

Pokud přepínání klimatických režimů skutečně nastává, výzkum Tsonise a Swansona ukazuje, že není odpovědné za oteplování zaznamenané během 20. století. Namísto toho přidává variabilitu k dlouhodobému trendu, kterým je soustavně se zrychlující oteplování. To souhlasí i s pozorováním, že planeta od roku 1950 akumuluje teplo (Murphy 2009). Přepínání režimů nevymaže energetickou nerovnováhu planety, pouze působí dočasné zpomalení nebo zrychlení ohřívání přízemního ovzduší.

Nicméně teorie přepínání klimatických režimů má některé nevyřešené body. Klíčový závěr práce Tsonise a Swansona je, že přechod na chladnější režim nastal kolem let 2001/2002. Takový přechod je zřetelnější v záznamech HadCRUT, které doopravdy neudávají globální teplotu. Pokud zahrneme arktické oblasti, trend globálního oteplování je v současnosti silnější, a proto není změna v letech 2001/2002 tak patrná. Daná teorie jaksi závisí na tom, aby data nebyla plně globální.

Další téma probírané ve Swanson 2009 je, že pokud je klima náchylnější vůči vnitřní nestabilitě, než si nyní myslíme, tak by to také znamenalo, že je citlivější vůči vnějším vlivům, jako jsou zesílené sluneční záření, chladící síranové aerosoly nebo oteplení oxidem uhličitým. To vede k zásadní otázce, kterou autoři pokládají, ale nezodpovídají. Obecný názor tvrdí, že hlavně větší aktivita Slunce a menší sopečná činnost způsobily většinu oteplení na počátku 20. století. A že zejména ochlazující vliv síranových aerosolů přispěl k ochlazení v polovině století. Navrhujíce přepínání klimatických režimů, autoři nenabízejí žádné fyzikální odůvodnění, proč sluneční aktivita ani aerosoly neměly svůj očekávaný efekt.

Nicméně pokud budou tyto otázky vyřešeny a Tsonis-Swansonova teorie bude potvrzena, je jasné, že přepínání klimatických režimů nepopírá vliv člověka na podnebí. Naopak ozřejmuje, že pod vnitřní variabilitou probíhá dlouhodobý trend. Analýza Tsonise a Swansona objevila, že vnější vlivy způsobily monotónní a zrychlující se oteplování po celé 20. století.

Translation by Paan, . View original English version.



Get It Here or via iBooks.


The Consensus Project Website

TEXTBOOK

THE ESCALATOR

(free to republish)

THE DEBUNKING HANDBOOK

BOOK NOW AVAILABLE

The Scientific Guide to
Global Warming Skepticism

Smartphone Apps

iPhone
Android
Nokia

© Copyright 2017 John Cook
Home | Links | Translations | About Us | Contact Us