Jak můžeme vědět, že je tento efekt skutečný? Princip lze demonstrovat skrze základní fyziku, protože holá skála obíhající kolem Slunce ve vzdálenosti Země by měla být mnohem chladnější, než je Země ve skutečnosti. Vysvětlení tohoto zjištění bylo založeno na práci John Tyndalla, který objevil v roce 1859, že několik plynů, včetně oxidu uhličitého a vodní páry, může zachycovat teplo. To byl první doklad existence toho, co nyní známe jako skleníkové plyny. Pak, na konci téhož století švédský vědec Svante Arrhenius prokázal vztah mezi koncentrací skleníkových plynů a teplotami povrchu Země.

Empirické důkazy pro skleníkový efekt

Stačí, abychom se podívali na náš Měsíc pro důkaz o tom, jaká by byla Země bez atmosféry udržující skleníkový efekt. Na plném slunečním světle dosahuje teplota měsíčního povrchu na rovníku až 120 °C, jak se slunce přiblíží obzoru, teplota klesne až na −150 °C a pak během noci trvající dva týdny až pod −180 °C.

Protože Měsíc je vlastně ve stejné vzdálenosti od Slunce jako jsme my, mohli bychom se zeptat, proč se v noci na Zemi neochladí tolik jako na Měsíci. Odpovědí je, že na rozdíl od Země Měsíc nemá žádné vodní páry a další skleníkové plyny, protože samozřejmě nemá vůbec atmosféru. Bez naší ochranné atmosféry a skleníkového efektu by byla Země stejně planá jako náš Měsíc bez života, bez tepla zachyceného přes noc v atmosféře (a v zemi a oceánech) naše noci byly byly tak chladné, že by jen málo rostlin nebo živočichů mohlo přežít byť jen jedinou.

Nejpřesvědčivější důkaz skleníkového jevu – a role, kterou hraje CO2 – podávají data z povrchu Země a z výšky. Ta ukazují, kolik dlouhovlnného záření (úhrn záření je teplo) jakých vlnových délek dopadá z ovzduší na zem a kolik takového záření Zemi opouští. Zesílení skleníkového jevu pak je patrné při porovnání množství slunečního záření pohlcovaného Zemí s teplem, které vyzařuje. Od sedmdesátých let je bilance nevyrovnaná, méně tepla odchází než přichází, jak přibývá CO2 a dalších skleníkových plynů. Vlnové délky, na nichž Země nyní méně sálá, jsou právě ty, které jsou absorbovány skleníkovými plyny.

Popírat existenci skleníkového jevu je pokusem zdiskreditovat staletí vědy, zákony fyziky a přímé pozorování. Bez skleníkového efektu bychom tady ani nebyli, abychom o něm mohli diskutovat.

(Překlad Tereza Vlčková, další úpravy textu Jan Hollan. Jde o překlad nejkratší verze hesla; verzi pro středně pokročilé viz anglicky.)