Kdyby byl efekt CO₂ nasycený, přidání dalšího CO₂ by nemělo způsobit žádný dodatečný skleníkový jev. Avšak pozorování stále zjišťují zesilování skleníkového efektu, jak množství CO₂ roste. Článek Zesílení skleníkového působení odvozené z dlouhovlnného spektra Země vyzařovaného v letech 1970 a 1997 (Harries 2001) se to pokouší objasnit. V roce 1970 agentura NASA vypustila satelit IRIS, který měřil infračervené spektrum mezi 400 cm^-1 a 1600 cm^-1. V roce 1996 vypustila Japonská kosmická agentura družici IMG, která uskutečnila obdobná pozorování. Výše zmíněný článek porovnává obě sady dat, aby rozpoznal změny v odchozím záření za dobu 26 let. Výsledná změna byla následující:

Obrázek 1: Změna ve spektru od roku 1970 do roku 1996 následkem stopových plynů. „Jasová teplota“ označuje ekvivalentní teplotu absolutně černého tělesa (Harries 2001).

To, co článek odhalil, byl pokles odchozího záření v těch pásmech vlnové délky, kde plyny jako CO₂ a metan (CH₄) absorbují energii. Změna záření v pásmech CO₂ souhlasila s teoretickými předpoklady. A tak tato studie nalezla „ přímý experimentální důkaz pro významný nárůst skleníkového efektu na planetě Zemi“.

Tento výsledek byl potvrzen následnými studiemi, které použily poslední družicová data. Griggs 2004 srovnává spektra z let 1970 a 1997 s dalšími daty ze satelitu AIRS vypuštěného agenturou NASA v roce 2003. Chen 2007 rozšiřuje tento rozbor až k roku 2006 s použitím dat z družice AURA vyslané roku 2004. Obě studie nalezly pozorované rozdíly v pásmech CO₂, které odpovídají změnám očekávaným na základě vzestupu množství CO₂. Máme tedy empirický důkaz, že nárůst množství CO₂ brání dlouhovlnnému záření v úniku do vesmíru.

Měření dlouhovlnného záření mířícího dolů

Co se stane s dlouhovlnným zářením, které je pohlceno skleníkovými plyny? Jeho energie ohřívá atmosféru, která postupně dlouhovlnné záření opětovně vyzařuje, a to všemi směry. Určitá část záření se vrátí zpět k zemskému povrchu. Proto, jak množství CO₂ stoupá, lze očekávat zvýšený tok dlouhovlnného záření na zem.

Studie Philipona 2004 zjistila, že tomu tak vskutku je, tok dolů mířícího dlouhovlnného záření narůstá vlivem zesílenému skleníkovému efektu. Evans (2006) tuto analýzu dále rozvedl. Rozborem spektrálních dat o vysokém rozlišení může být přírůstek záření dopadajícího na zem kvantitativně připsán každému z několika antropogenních plynů. Takové výsledky vedly autory k závěru, že „tato experimentální data by měla účinně utnout námitku skeptiků, že žádný experimentální důkaz pro spojení mezi zvýšeným množstvím skleníkových plynů v atmosféře a globálním oteplováním neexistuje“.

Máme tedy více linií empirických důkazů pro zesílení skleníkového efektu vlivem předaného oxidu uhličitého. Satelitní měření potvrzují, že do vesmíru uniká méně dlouhovlnného záření. Povrchová měření objevují, že zpět k Zemi se naopak vrací více dlouhovlnného záření, které odpovídá nárůstu oteplování způsobeného CO₂. A logickým výsledkem této nerovnováhy energií je nahromadění tepla během posledních 40 let.

(Přeložila Pavlína Machková, upravil a zveřejnil J. Hollan. Diskusi a mnoho dalších informací viz v závěru anglického originálu.)